Úvod knížky
Úvod motto: „Vědomosti představují naději.“
Každý člověk někdy dospěje k tomu, že začne hledat odpovědi na otázky typu: Kdo vlastně jsem? Co vlastně jsem? Co je smyslem a cílem života? Je ten viditelný svět ten jediný, který existuje? Co to vše pohání? Co je to pravda a jak ji hledat? Co je to svoboda a jak jí dosáhnout? Co je to Bůh? Proč je na světě zlo a utrpení? Je opravdu nutné, aby vše fungovalo tak, jak funguje? Nebylo by možné něco změnit, zlepšit, zjednodušit? Co je vůbec v pozadí toho všeho? Jak je to s tím vším, co nás obklopuje, přesahuje i zahrnuje? Jak najít odpovědi na to vše?
Snad pouze skrze to, že se s tím, co nás přesahuje, dostaneme do vědomého kontaktu a naučíme se s tím komunikovat.
Po staletí v našich krajích panovala představa, že to vyšší a to, co nás přesahuje, je něco, co je mimo nás, a právo na kontakt s tím vším i s Bohem si nárokovala církev či kněží obecně. Církev si také dlouho vyhrazovala patent na vysvětlování všeho duchovního, skrytého, metafyzického a pěstovala v lidech představu, že pro kontakt s tím vším potřebují prostředníka. Lidé tak byli z velké míry zbavováni samostatnosti v duchovní oblasti a zároveň i vlastní zodpovědnosti za svůj život. Kromě toho tím byl dán větší prostor pro nejrůznější formy zastrašování, manipulace a ovládání – ať už ze strany církve, nebo ze strany těch, kdo vládli. Představa, že odněkud mimo nás pochází vše, co se nám děje, je široce rozšířená i dnes. Pro mnoho lidí je to pohodlné i jednodušší, když můžou vše zlé a nepříjemné, co je potká, na někoho nebo na něco svést, než si přiznat svůj podíl přičinění.
V důsledku životních zkušeností, zejména toho, že se mi v minulých letech odkryly četné vzpomínky na dávnou i pradávnou minulost, jsem se dopracovala k názoru, že každý z nás nese nebo by měl nést svou vlastní zodpovědnost za svůj život, za svůj osud i za své zdraví. Na základě vlastního pozorování jsem navíc dospěla i k poznání, že pokud člověk tuto zodpovědnost přijme, tak poměrně rychle také zjistí, že se může sám skrze sebe napojit na to vyšší, hlubší, na Boha, na Život, na svou vlastní podstatu i na vše ostatní. Vždyť každý z nás je toho všeho nedílnou součástí.
Každý tedy může sám v sobě objevit napojení na hlubokou vnitřní moudrost (své vyšší já), která mu pomůže najít odpovědi na výše položené otázky. Každý se může napojit na skrytou sílu, která ho vede, myslí to s ním dobře a o kterou se může kdykoliv opřít při jeho vlastní, samostatné, zodpovědné cestě životem. Ať si to uvědomujeme nebo ne, každý je neustále propojen se vším existujícím jakýmisi neviditelnými pouty. Je propojen s okolím více či méně postřehnutelnými, často i velmi hlubokými vazbami. Skrze toto propojení, skrze tato pouta a skryté vazby je každý okolím ovlivňován, ale zrovna tak může i sám vše aktivně ovlivňovat. Jde jen o to, si toto propojení uvědomit, objevit ho, najít k němu svou vlastní cestu a naučit se ho případně prakticky využít. Často nás taková cesta zavede k objevení, k pročištění a k aktivaci svých kořenů, popřípadě i k aktivaci skrytých potenciálů či schopností. Někdy můžeme narazit na kořeny a schopnosti, o který jsme ani netušili, že je vůbec máme, či o kterých jsme si mysleli, že je ani mít nemůžeme.
Mnozí však stále hledají něco někde mimo sebe a pohled dovnitř je nenapadne. Nebo napadne-li, tak při zběžném pohledu své hluboké propojení se vším ostatním nevidí. Skoro každý z nás má totiž v sobě a kolem sebe větší či menší nánosy, a někdy dokonce i nějakou tu hromádku hnoje (tak tomu bylo v mém případě), která mu brání v rozhledu a v tom, aby si své bezprostřední spojení se vším, i s tím vyšším, uvědomil. Skoro každý z nás má různé strachy, zlozvyky, závislosti, předsudky, iluze, osobní a rodové zátěže, které ho svým způsobem omezují. Každý je pod vlivem společnosti, ve které žije. Každý z nás má v sobě také nejrůznější vzpomínky na minulost, které ho více či méně vědomě ovlivňují a které ho jsou schopny do dnešních dnů psychicky i emočně, podvědomě zatěžovat. Snad každý používá již dávno nepotřebné zvyky či programy chování, které byly kdysi třeba i hodně dlouhou dobu velmi důležité, ale které jsou dnes již přežité. Zvyky a programy, kvůli kterým dnes často vede nesmyslné boje, kvůli kterým se třeba i nechá ovládat ostatními či kvůli kterým šlape po něčem, co je mu v hloubi duše cenné, aniž si to uvědomuje. Řada lidí se domnívá, že je možné před nánosy a překážkami, které jim brání v rozhledu, někam utéct (např. odpoutáním se od rodiny, změnou místa, kde bydlí…) či je nějak obejít (např. prostřednictvím pozitivního myšlení, změnou jména…). Každý si to vše ale nosí sám v sobě – před tím nelze utéct. Útěk nebo objížďka sice můžou pomoci, ale jen částečně a většinou také jen dočasně. Dřív nebo později se podle mého názoru bude muset každý se svými nánosy přece jenom vypořádat. Dřív nebo později snad každý najde odvahu pohlédnout sám na sebe a na vše, co k němu patří, aniž by to, co je jeho, házel na ostatní a aniž by zároveň od ostatních na sebe přebíral to, co mu nepatří. Někdy je k takovému pohledu sám na sebe potřeba pořádná dávka odvahy… a také pokory. A pokud to člověk neudělá, tak je k tomu často dřív nebo později okolnostmi nějakým způsobem donucen.
Opravdu jsem ale přesvědčená, že ať už jsou okolnosti jakékoliv, objevit svou vnitřní moudrost i své vyšší já je schopen každý z nás. Zrovna tak je i každý schopen naučit se s ním komunikovat. Pomocí toho, bude-li opravdu chtít, se pak může vyrovnat jak se všemi zmíněnými nánosy, tak i znovuobjevit hluboké spojení, které je pod nimi skryté. Každý může znovu najít cestu sám k sobě, ke svému vyššímu já, ke své duši, ke svému podvědomí, ke svým kořenům… a skrze to pak ke všemu ostatnímu. Tak také může alespoň částečně získat odpovědi nejenom na otázky položené v úvodu.
Domnívám se, že to vyšší nám v naší cestě pomáhá a zkouší nás vést, i když často nejsme schopni porozumět všem signálům, které dostáváme. To vyšší s námi totiž málokdy mluví prostřednictvím slov, a tak si zejména zpočátku neumíme zcela vysvětlit všechny situace, sny, vize, znamení, náhody, synchronicity aj., které se nám dějí. Zpočátku neumíme úplně přesně rozumem uchopit a do slov přeložit tuto zvláštní řeč světa a uvidět její smysl v naší konkrétní situaci. Může se i stát, že si velmi symbolickou řeč světa zpočátku vyložíme velmi doslova, a to nám může způsobit mnohé nepříjemnosti. Ke správnému porozumění je nutno trochu cviku. Vždyť často nechápeme ani signály a řeč vlastního těla – i to se musíme postupně učit. Zpočátku, nějakou chvíli nám může někdo pomáhat řeči světa i řeči těla porozumět. Po čase si ale uvědomíme, že svým způsobem takto mluvíme sami k sobě, a zjistíme, že také jen my sami jsme schopni svým vlastním signálům plně rozumět. Nikdo jiný než my neví, co je pro nás osobně skutečně podstatné, jaký význam pro nás určitá slova a určité situace mají, a nikdo jiný než my také neví, jaké cíle na naší vlastní cestě sledujeme. Navíc jsou někdy vodítkem třeba jen naše vnitřní emoce, které nikdo jiný než my nemůže plně procítit. Úloha nějakého prostředníka, kněze, mistra či učitele je tedy od určitého okamžiku velmi omezená. Jen vlastním pozorováním, vlastními zkušenostmi s tím vším skrytým a osobními prožitky se postupně učíme chápat víc a víc. Postupně tak můžeme rozvinout schopnost samostatně komunikovat s tím, co je v nás, i s tím, co nás přesahuje. Díky tomu pak můžeme i samostatně postupně čistit všechny nánosy, které nám brání ve svobodné cestě a které nám zakalují mysl i zrak a zatěžují náš nervový a energetický systém. Postupně také zjišťujeme, že vše, i každá situace a každé setkání, nás může obohatit a učit, a díky tomu znovu objevujeme zázračné vnitřní spojení s celým vesmírem. Čím víc starých nánosů pročistíme, čím větší kupku hnoje odklidíme, a to jak nahoře v oblasti toho duchovnějšího, tak dole v oblasti toho pozemského a často i minulého, tím víc víme. Tím víc můžeme být celistvější, samostatnější a zodpovědnější. Tím spíš se také naučíme použít alespoň část nánosů a hnoje jako hnojivo, neboť se naučíme lépe chápat, že každá životní zkouška má hluboký smysl, i když to tak na první pohled nevypadá. V tomto ohledu znalosti a vědomosti představují naději – naději na vědomější, ohleduplnější, svobodnější a hlavně radostnější život. Čím hlouběji i čím výš se dostáváme, tím je totiž naše cesta snazší a tím je vše lepší.
Jde jen o to, překonat ty největší počáteční těžkosti, odklidit ty největší nánosy, přežít temnou noc duše, či jak tomu kdo říká. A o tom je tato knížka.
Lenka Palatová
24. 4. 2013